Nízké tatry 2012

  • Posted on: 11 July 2012
  • By: katka

< Zpět na seznam článků

Nízké Tatry 2012

30.6. – 3.7.2012

Účastníci expedice: Pája, Phoebe, Betys, plyšanda Jessie, kVítek a já

Po dlouhých úvahách kam letos na dovolenou padlo rozhodnutí Nízké Tatry. Máme rádi hory a máme rádi svého psa, kterého jsme nechtěli nechávat doma nebo nedejbože v psím hotelu. Do vysokých hor pes nemůže a na krátké výlety stačí víkend. Šestidenní přechod pohoří Nízké Tatry je pro nás dostatečně náročný, pro psa schůdný a ještě to není daleko, což je pro mého muže řidiče velmi důležité hodnotící kritérium.

Vyrazili jsme ve složení čtyři lidi a dva psy s cílem dojet autem do Donoval a putovat přes hlavní hřeben stezkou národního povstání přes známé kopce Chopok, Ďumbier a Králova Hola do obce Telgárd. Celý plán se nám nepodařilo zrealizovat a skončili jsme v polovině. Ale i tak to bylo skvělé a celé čtyři dny jsme si užili.

Z domu jsme vyrazili celkem podle plánu, kvůli Betysově kocovině jen s půlhodinovým zpožděním, tzn. v 6 hodin.  Což je ale úspěch, protože v čas, kdy měl stát nastoupen u auta, ještě spal. Cesta probíhá dle plánu a v  11 hodin vjíždíme do lyžařského střediska Donovaly.  Tam jsme dostali nabídku na otevření sezóny se spoustou pití a elektrickým býkem atd. což se třeba Betymu docela líbilo, ale můj muž, student cestovního ruchu, zkonstatoval, že kvůli takovým akcím se z hor stává zábavný park a hory a příroda tvoří jen kulisu. S čímž naprosto souhlasím. A i Betys, když zjistil, že vstupné je 35 E vyhodnotil tuto akci jako naprosto zbytečnou pitomost. Po pivku, záchodě a natočení vody jsme na sebe nandali 20 kg bágly a vydali se z civilizace do divokých kopců, lesů, kleče, kamenů, kde potkáte kromě pár lidí ovce, kamzíky, sviště a další zvěř, na kterou se samozřejmě těšil i náš lovecký voříšek.

Z Donoval jsme vyrazili v 13 hod. a cílem bylo Hiadelské sedlo, které je vzdálené 2:50 hod. od Donoval. Uvedené časy nám celkem seděly, bez báglů a pauz na pití psů bychom ale byli mnohem rychlejší, takže si myslím, že jsou časy nastaveny rozumně. První část cesty vede střediskem Donovaly, ze kterého se pak najednou dostanete do lesa a po asi hodině chůze v lese se ocitnete na pastvinách s výhledem na kozí chrbát, který musíte přejít, abyste se dostali na Hiadelské sedlo. Není to nic strašného a navečer docházíme do Hiadelského sedla. Naštěstí nemusíme stavět stany. Útulna (spíše turistický přístřešek, kde můžete zdarma přenocovat) je pro osm lidí a zatím tam jsou jen tři Plzeňáci. Zatímco řeší ekonomickou situaci a důležitost podpory místních podnikatelů a zachování regionálního rozvoje, my z batohu taháme tesco čokoládu, tesco guláš a další supermarketové lahůdky.  Do debaty jsme se raději nezapojili, ač s jejich názorem naprosto souhlasíme.   V okolí útulny jsou 2 prameny. Jeden je asi 100 metrů po cestě vyšlapanou trávou. Pak je tam druhý pramen, asi 400 metrů po modré značce a ten je zase výborný jako sprcha. V noci jsme se nevyspali, protože psi nás až do rána štěkotem chránili před medvědy a lesknoucím se igelitovým sáčkem a když náhodou byli zticha, Betys chrápal.

Druhý den víme, že bude náročný, ale ani ve snu by nás nenapadlo, že tak moc. V 9.15 vyrážíme od útulny a vydáváme se do prudkého kopce, který končí až u Velké Chochule, která je vzdálená přes 2 hodiny. Časy nám na tomto úseku celkem vychází, sledujeme, jak se Donovaly pod námi zmenšují a výškové metry pěkně přibývají. Nejnáročnější je výstup na Prašivou, cca 1 hod. Pak už cesta jde příjemně do mírného kopce na Malou Chochuli, z které pak pokračuje na Velkou Chochuli. Cesta je trochu zrádná, protože když už si myslíte, že jste na Velké Chochuli, cesta se náhle stočí do traverzu a kopec se najednou objeví daleko před námi.   Tam dáváme oběd v domnění, že nejhorší je za námi, jenže to se teda krutě pleteme. Do cíle zbývají 4 a půl hodiny. Jde se na přímém slunci v kleči, která drží teplo a vytváří takové podnebí, jaké známe jen ze sauny. Nejskvělejší zpráva přichází, když do cíle zbývají 3 hodiny a Pája s Betysem oznámí, že mají každý tak 3 dcl vody + naštěstí vodu pro Phoebe. My na tom taky nejsme moc slavně. Priorita je pro nás, aby měli stále co pít psiska, takže omezujeme pití na minimum, což se začíná dost podepisovat na naší fyzičce a hlavně chuti jít dál. Celé Nízké Tatry nás pěkně serou a jediný co chceme je voda a pivo v útulně. Zcela výjimečně i u Betyse voda vítězí nad pivem. Na cestě zastavujeme skoro v každém stínu, který potkáme (moc ho není), aby se psi mohli aspoň trochu zchladit. Je to neuvěřitelné, ale v 18 hod. se přehoupáváme přes vrcholek Ďurkové a zjišťujeme, že k útulně to máme posledních 10 min.

V útulně už sedí Plzeňáci, dorazili asi 3 hodiny před námi a už dopíjí čtvrté pivo. My rychle doplníme zásoby vody a objednáváme plechovkového kelta a večeři. Útulna pod Chabencom má velké kouzlo, které vytváří zejména chatári, protože vzhledem k jejich dlouhodobému pobytu mimo civilizaci jsou trochu mimo a nic neřeší. Třeba že jsem jedním z chatárů, když seděl v kadibudce a já se ho lekla, byla poprošena, abych mu dveře nezavírala, protože tam je pěkný výhled.   Jediné, co tomu kouzlu chybělo Pájovi, byla nějaká pěkná chatárka či aspoň turistka, protože kromě nás na útulně spali jen plzeňáci, poutníci a několik párů, z nichž ale stejně žádná ze slečen nebyla pro Páju dost dobrá. V 22 hod. byla večerka a bylo nám líto, že se nemůžeme zkalit jako Plzeňáci, kteří měli dvouhodinový náskok a v 22 hod. už jeden z nich ani nemohl chodit.

Třetího dne se sakra obáváme, protože by to podle odhadu mělo být stejně náročné jako předchozí den. Naštěstí se brzy dostáváme na hřeben, kde příjemně fouká a zjišťujeme, že po výstupu na Chabenec, který trval asi 50 min., se cesta dál příjemně vlní, a nečekají nás žádné výšvihy. Sice nás málem raní, když vidíme z Chabence v dálce vrchol Chopoku, což ještě zdaleka není cíl trasy, ale uklidňuje nás, že Chopok se pomalu ale jistě každou minutou přibližuje. Když začínáme potkávat turisty s lehkým batůžkem, kteří se prochází po kamenitém chodníčku, je nám jasné, že konečná stanice lanovky na Chopok už není daleko. Pivo v restauraci Chopok objednáváme asi 4 a půl hodiny od východu z útulny. Jestli se v restauraci ocitnete, určitě si dejte zelňačku a kdo má rád sladké, tak není špatný dezert Chopok a k tomu poctivá horká čokoláda. Po občerstvení se sebezapřením nasazujeme bágly a vydáváme se na poslední dvouhodinovku s výstupem na Ďumbier. Cestou potkáme vystrašeného sviště z našich psů a vzápětí se u cesty objeví kamzík. Časy v této části trati předbíháme s velkým náskokem a za chvíli stojíme u odbočky na vrchol Ďumbieru. Já už nahoře byla před rokem, takže ochotně hlídám batohy a kluci se psama mastí vyrobit zajímavou vrcholovou fotku do soutěže s racio chlebíčkama. Poslední úsek utekl jak nic a v podvečer stojíme před Štefánikovou chatou a  objednáváme pivko na přivítanou. Psi toho mají plné kecky a probírají se, až když zjišťují, že budou spát konečně zase s páníčkama v posteli. Naše odhodlání nalít do sebe tolik piva, kolik zvládnem, trochu tlumí cena, pivko mají za 2.50 E. Pája je v této chatě v sedmém nebi, protože každou chvíli se přicházejí ubytovat dlouhonohé pěkné slečny a může se zbláznit radostí, když zjistí, že dvě z nich chatár strčil k nám do pokoje.  Z toho měl radost i Betys, který byl tak rozrušen, že si málem rozbil hlavu o palandu.

Noc v posteli byla opravdu luxusní, snídaně také a kolem 10 hod. jsme vyrazili směr motorest Čertovica a dále útulna Ramža, kde bychom přečkali další noc. Jakmile ale slezeme z hřebene, je nám jasné, že na Čertovici končíme. Za hřebenem nefouká, teplo opět jak v sauně a psi protestují pod každou klečí, kde je jen trochu stín. Stavíme každou chvíli a doplňujeme psům tekutiny. Naštěstí to na Čertovici není daleko. A jako vždycky je mi strašně líto, že to končí, ale při pohledu na psy je to jasné. Nakonec se rozhodnutí ukázalo jako správné, protože následující dny nad celým Slovenskem pěkně hřmělo. Byly to skvělé čtyři dny, všem, kdo mají rádi přechody a zelené kopce s trochou kamení vřele doporučuji .  

 

Tipy:

Voda

Prameny jsme potkali pouze u útulen, takže se ráno vždy vybavte dostatkem vody. Není nic horšího, než když vám v polovině dojde.

Ubytování

Útulny a chaty mají vždy velmi omezenou kapacitu, takže určitě nezapomeňte žďárák nebo stan pro případ, že by na vás nevyšlo místo, my se sice vešli, ale bylo to jen tak tak. U útulen je možné normálně stanovat.  Pokud budete chtít spát na Štefánikově chatě, určitě si noc zarezervujte, pak bude ještě potřeba rezervaci den před tím potvrdit, stačí sms.

Aktuální ceny:

Útulna pod Chabencom – ubytování 5 E, večeře 3 E, polévka 1,5 E, snídaně 2 E, pivo 1,5 E, káva 1,5 E

Chata Chopok – zelňačka 2,20 E, dezert 2,20 E, horká čokoláda 2 E, pivo nevím

Štefánikova chata – ubytování se slevou KČT 11 E, jinak 16 E. Sleva na ČHS není. Snídaně je v ceně ubytování, večeře 4-6E podle výběru, pivo 2,5 E

Motorest Čertovica – jídla 3-6 E