Annapurna trek

  • Posted on: 8 June 2012
  • By: katka

< Zpět na seznam článků

 

Březen – duben 2010

Účastníci: Terka, Kubíci, kVítek, Bety, Stráňa, Radek Coufal a já.

Stráňa mě požádal o pár řádků o treku, kde jsme byli pře dvěma lety. Takže tady je stručný popis naší cesty a pár našich tipů kdybyste se rozhodli cestovat stejným směrem:

Do Kathmandu jsme přiletěli 26.3.2012 a první den jen odpočívali po hodně náročné cestě, časový posun je pro slabší jedince (já) docela náročný. Další den jsme vyrazili do středověkého městečka Bakhtapur a celkově nasávali asijskou hustoatmosféru. Ani se mi nechtělo do hor. Fungující dopravní bordel na křižovatkách, směsi drátů elektrického vedení, věčné troubení, pouliční prodavači, smrádek přepáleného oleje ze samóz, smog, vonné tyčinky, mantry, rikši, motorky, proudící davy lidí, ležící psi, plesnivé ledničky v restauracích.. to všechno mě fakt bavilo a přišlo mi, že v horách musí být hrozná nuda.

Z Kathmandského smogu jsme se po osmi hodinách cesty autem najednou dostali do jiného světa plného zelených krkonošských kopečků, čerstvého vzduchu, spokojeně zewlujících zvířat a opečovávaných políček a v tu chvíli jsem přehodnotila myšlenky o tom, že v Kathmandu by bylo líp. První den jsme se ještě autobusem přesunuli o pár metrů výš a ve vesnici Bhulbule  konečně vytáhli trekové hůlky a pohorky.

V Bhulbule nás přivítala cedule s popisem hor, které jsou zřejmě jindy vidět, my ale kvůli mlhovému oparu neviděli vůbec nic a osmitisícovka Manaslu se nám za ním skrývala ještě další dva dny. Hned první noc jsme spali (nebo spíš jen leželi) v pokojíčku s obřími pavouky s tlustýma nohama a při večeři venku bojovali s oblaky lítajícího hmyzu. Už ale další den jsme se dostali z nejnižších poloh a zbytek treku si užívali bez hmyzu. Teprve třetí den se před námi objevily zasněžené vrcholy a začali jsme věřit tomu, že jsme v nejvyšším pohoří na světě. Nejblíže nám je osmitisícovka Manaslu, na kterou máme přímý výhled z terasy, kde v pravé poledne dáváme oběd. Hned následující den se otevřel výhled na sedmitisícovou Annapurnu II, která byla neskutečně blízko a zůstala s námi několik dalších dní. Pátý den všichni do jednoho hodnotíme jako nejkrásnější z celého treku – jedná se o etapu z Pisangu do Bragy. Jsou možné dvě varianty. Jednodušší spodní cesta a mnohem obtížnější, ale zato mnohem krásnější horní cesta. Přestože už nám ve výšce 3000 m není dvakrát dobře, volíme horní cestu. Po hodinovém krutovýstupu stojíme u stupy ve výšce cca 3.670 m  a kocháme se za krásného počasí výhledem přes údolí na vrchol Annapurny a její strmá a nekonečná ledová pole.  Traverzujeme kopec, sledujeme pasoucí se koně, kroužící ptáky, vlající praporky  a za asi 4 hodinky už nás ta romantika nebaví, protože došla voda, je hrozné vedro, všem třeští hlava, Stráňa s mamkou mají průjem a do cíle je to hodně daleko. Když navečer docházíme do Bragy, totálně nám puká hlava. Lijeme do sebe hektolitry čaje, nakupujeme sladkosti a pečivo a za chvíli je lépe, teda některým ještě hůř. Následující den má být aklimatizační a odpočinkový, takže volíme výstup s převýšením cca 800 m k Milarepově jeskyni. Ta je ve výšce 4000 m.n.m. Pak jdeme dál kdo kam dojde, já končím o 100 m výš, ti nejhustější dosahují 4500 m.n.m.

Další dny pak pokračujeme vzhůru k Torung-la.  V Gunsangu ve výšce 3900 m.n.m.  se na velikonoční pondělí probouzíme do zasněžené himálajské krajiny. Je to nádhera, ale stejně jsme rádi, že když dosnídáme velikonoční vajíčka, drží se sníh už jen vysoko nad námi. Za další dva dny se dostáváme do Thorung pedi base camp v 4.450 m.n.m., odkud druhý den zahájíme výstup na sedlo. Ségra se Stráňou bojují s průjmem a hlavou, my ostatní jen s hlavou. U večeře sedíme úplně bledí a všichni se strašně netěšíme na výstup. Ticho jen občas přeruší vrtulník letící pro chudáky, kteří neustáli výšku. Je to také poslední místo před sedlem, kam vrtulník létá. Pokud by se nám něco přihodilo, musí nás někdo snést na toto místo, abychom mohli bezpečně odletět do nemocnice za panem kyslíkem.  Vstáváme ve tři hodiny ráno, myslím, že nikdo z nás nespal, já teda určitě ne. Byla zima, bolela hlava a trochu pracovaly nervíky. Ráno si Terka stěžuje na velké bolesti hlavy a břicha a ptá se, zda je to z měsíčků nebo z výšky. Mamka v tom má jasno, je to z měsíčků, a tak můžeme vyrazit. Během výstupu k high campu v 4900 m nám zamrzla voda v camel bagu, po rozednění naštěstí zase roztála. Všichni mužové jsou hodně rychlí a nemají při výstupu téměř žádné potíže, my ženy jsme trochu pomalejší a každý krok už nám pak činí docela potíže, ale i tak to zvládáme a v 9.30 stojíme na sedle. Dáváme fotku, někteří cigárko a stáváme se svědky záchranné akce, která naštěstí dobře dopadla. Šerpa doběhl na sedlo s klientkou v bezvědomí na zádech, tam jí předal našemu koňákovi, který jí přehodil přes záda a seběhl s ní 1800  výškových metrů do vesnice Muktinath, kam jsme měli namířeno i my. Táta jí na sedle dal diluran a cestou ze sedla potkali lidi s umělým kyslíkem, takže paní měla docela štěstí a když jsme jí večer potkali, vypadala mnohem lépe než my. Aby ne, když se celou cestu nesla na zádech. Její manžel jako chlap nezklamal a zatímco probíhalo na Thorung-la oživování jeho ženy, spokojeně se fotil u praporků. By mě zajímalo, jak se pak jeho fotky na sedle líbily manželce..

Za sedlem jsme se dostali do zcela jiné krajiny, kameny a sníh vystřídal prach a písek. V Mukhtinatu na nás padl smutek a radost zároveň. Radost z toho, že klíčové místo je za námi, smutek z toho, že ta hezčí část treku se schovává v údolí za námi a nás teď čeká několik dní v prachu a písku. Ale i tak jsme si to užili, čekalo nás na cestě ještě pár zajímavostí. Údolí Khalí Gandakí, ve kterém jsme bojovali s pískem několik hodin, je nejhlubším údolím světa. V Tatopani jsme vyzkoušeli úžasné horké prameny, cca 40 stupňů. A když k tomu přidáte vychlazené Nepálské pivko Everest, nic Vám v tu chvíli nechybí. No a dalším vrcholem byl východ slunce z Poon Hillu, cca 3.210 m.n.m., ze kterého je vidět celý Annapurna Range s dominující Daulaghirí. Tím se loučíme s asi posledním výhledem na osmitisícovky a smutně scházíme dolu směrem k poslednímu check pointu, kam dorážíme asi za osm hodin se slzami v očích. Když dostáváme poslední razítko, víme, že je opravdu konec. Na střeše autobusu se vezeme do Pokhary, tam oslavíme nepálský rok 2067 a pak Kathmandu, výlet k pohřebišti Pashupatinath a největší stupě Budhanath a pak jen odlet domu zpestřený o výbuch sopky na Islandu. Bylo nám fakt líto, že to skončilo, ale třeba já osobně vím, že jsem v Nepálu  nebyla naposledy.. 

 

A teď pár věcí, na které se lidi často ptají:

 

Aklimatizace, výšková nemoc

Podle mě se jedná z tohoto hlediska o poměrně bezpečný trek. Z výšky cca 1000 m.n.m. plynule stoupá k nejvyššímu bodu ve výšce cca 5.416 m, pak prudce klesne k 3.800 m.n.m a dále se pohybuje v nižších polohách. Díky skvělým podmínkám pro postupnou aklimatizaci je tak riziko výškové nemoci celkem nízké (pokud dodržíte pravidla aklimatizace) a v případě, že na ní opravdu dojde, je tam možnost úniku. My od 3000 m.n.m. dodržovali pravidlo nespat následující noc o výše než 500 výškových metrů než předchozí. Po té, co jsme došli na místo, jsme vyběhli ještě o cca 300-600 m výš a vrátili se zpět. Nikdo neměl vážné problémy, jen v noci v 4500 m nás bolela hlava, ale s tím se asi musí počítat.

 

Trasa

Existuje několik variant treku, my šli standardní od začátku do konce, 15 dní. Pak se dá trek prodloužit o výstup do Annapurna base campu (musíte mít dost dovolené a víc peněz) a nebo se dá zkrátit odletem z Jommosonu (ochudíte se o výhled na Annapurna range z vyhlídkového vrcholu Poon hill). Můžete samozřejmě zvládnout více etap v jednom dni, pak se ale zbytečně vystavujete riziku  výškové nemoci.

Trek se dá na dvou místech zpestřit přejezdem autobusu, což byl pro mě dost adrenalinový zážitek. Autobus jede po kamenité uzounké cestě  nad srázy, svodidla samozřejmě chybí a když náhodou potkáte autobus v protisměru, je to o setiny milimetrů. Čtvrté kolo většinou vůbec není na zemi a visí ze srázu.

Naše trasa: Bhulbule – Ngadi- Syange – Dharapani – Chame – Pisang – Braka – Gunsang – Letdar – Muktinath - Jomsonn+autobus do Ghasy – Tatopani – Ghana-Ghorepani - Birethanti

 

Ubytování, jídlo

Na treku je spousta vesniček plných lodgí (místní hotýlky), kde se dobře spí a dobře jí. Ceny v roce 2010 byly naprosto OK, ubytko i s jídlem – snídaně a večeře přišlo tak na 120,- Kč na den. Během posledních dvou let prý ale ceny o dost vzrostly.

K jídlu dostanete většinou smažené brambory, nudle nebo rýži  se zeleninou, vejcem a sýrem. Výborné jsou také nudlové polévky, ovesné kaše, místní pečivo. Pro mě jednoznačně nejlepší volbou tradiční Nepálské jídlo dal bhat (čočka s rýží a pálivými omáčkami). Nepálci jsou na to velmi hrdí a bezplatně přidávají. Porce jsou fakt obří. Ve vyšších polohách je ale dal bhat oproti ostatním jídlům docela drahý.

Za celou dobu jsme neměli jediný kousek  masa a možná to taky přispělo k tomu, že jsme neměli až na Radka závažnější problémy se zažíváním (měl to pravděpodobně z mléčného koktejlu Lassi – takže pozor i na to). Jinak vodu jsme pili z kohoutku a přidávali jsme do ní desinfekci – bez ní se tam neobejdete!

 

Permit

Během cesty procházíte check pointy, kde se kontroluje povolení, takže nemá cenu permity obcházet. Jednak se to nedělá a jednak by se na to stejně přišlo.  Povolení ani nepřišlo na moc peněz, cca 700,- Kč.

 

Koňáci, nosiči

My si věci nesli skoro celou dobu na zádech a koňáka jsme měli pouze dva dny před přechodem sedla. Byli jsme fakt jedni z mála s velkými bágly. Trek je sice pro někoho takhle hodnotnější, jak jsme ale zjistili během dvou dní s koňákem, mít sebou celou cestu místního týpka je dobré zpestření, poznáte lépe jejich kulturu a život a dáte mu aspoň na pár dní práci. Takže možná bych příště o nosiči vážně uvažovala.

 

Autor: Kateřina Balcarová Kubíková.